Odvaha vynést věci napovrch

• 22.1.2025
• Jindřiška Chaloupková

Kolikrát jsem si již při terapiích říkala: proč ten člověk nepřišel dříve? A zároveň pro to mám naprosté pochopení.

Pochopení k začarovanému životnímu kruhu, do kterého se tak snadno dostaneme.

V dětství se nám třeba děly nehezké věci a my jsme kdysi dávno nabyli pocit, že jejich vyřčením budeme odsouzeni a skončíme někde v osamocení jako outsideři. Z obavy ze zavržení raději zasuneme „svá tajemství“ do podvědomých šuplíčků a utíkáme od nich do iluzorního světa, kde si nasazujeme pomyslné masky dokonalosti. Hlavně aby nikdo nic nepoznal.

V průběhu života procházíme různými obdobími, někdy lehčími, jindy zátěžovými, kde můžeme zažívat i dlouhodobý stres. Začarovaný kruh se tak začíná roztáčet rychleji a my se postupně stáváme křečky  v kolečku, kteří se honí za dokonalým životem.

Zaměřujeme pozornost na to, jak ještě více zdokonalit svůj iluzorní svět: musím mít ještě větší kontrolu nad sebou, nad jinými, musím dokonaleji plánovat, nesmím udělat chybu, musím zpřísnit svého kritika, to si přece nemohu dovolit, nesmím zatěžovat, musím se ještě více snažit, musím ještě více pečovat o jiné, musím být ještě krásnější a milejší, musím být vtipný, musím, musím…

Najednou nám začnou docházet pohonné baterie a my už nemáme ani kapacitu dojít si koupit nové, mnohdy ani nevíme, kde se vlastně kupují. Cítíme se vyčerpaní. V tu chvíli se začínají důrazněji ozývat naši „bubáci z šuplíčků“ a znáte to, čím více děláme, že je nevidíme, oni doráží víc a víc, protože jsou hladoví. Přemýšlíme, proč se nám v životě opakují stále dokola věci, které nechceme. Naše ochranné mechanismy už jen vyhodnocují, kde za dalším rohem na nás číhá ohrožení.

Začínáme si pomalu uvědomovat, že čím více se honíme za dokonalejším životem, tím jsme méně spokojení a jaksi nezbyl čas ZASTAVIT SE a vyhradit si pro sebe, jenom pro sebe prostor k odpočinku, k regeneraci, k realizaci věcí, které nás naplňují a dávají nám smysl.

Jak z toho začarovaného kruhu ven?

Nejprve posbírat ODVAHU a požádat o pomoc někoho, komu můžeme zpřístupnit naše šuplíčky a podívat se na ty bubáky v nich. Věřte nevěřte, jakmile jim dáme najevo, že o nich víme a dostanou naši pozornost, přestanou mít nad námi moc, naopak my se postupně stáváme těmi, kteří budou mít moc nad nimi. Protože to, co máme odvahu vynést z podvědomí napovrch, může zachránit a posílit nás samotné. A my najednou vidíme, jak jsou vlastně ti bubáci staří, nefunkční a unavení z neustálého dožadování se pozornosti.

A řekněte sami, jak se budete cítit v uklizené a vyvětrané místnosti, kde jsou v šuplících protříděné a čisté věci, které mají své místo a já vím proč je tam mám, jaký to má pro mě význam a smysl a také vím, jak je zpátky uklidit, kdyby náhodou někdo přišel a rozházel mi je. A křeček z kolečka? Ten se klidně může zastavit na kafe.