Moje hranice, můj prostor..

• 16.10.2025
• Jindřiška Chaloupková

Proč je to tak častým tématem v terapii a ALFA OMEGOU všeho?

Proč se v tom cítíme více ztraceni, když o tom přemýšlíme?

A proč nám nakonec bere tolik síly uhájit si to svoje?

Možná budeme blíže odpovědi, pokud si nejprve pravdivě přiznáme, kolik času trávíme denně pro jiné a kolik času věnujeme sami sobě.

Je to jako bychom „obdělávali“ cizí zahrádky a přitom zcela zanedbávali tu svou. Pozornost soustředíme více na myšlenky směřující k okolí: Co si o mě pomyslí?, Nemohu mu to přece odmítnout, To musím zvládnout, On to má tak těžké, Musím pomáhat, Nesmím se v jeho očích shodit, On to má lepší než já!, Měla bych to dělat podle něj..

Přemítáme více nad tím, jak to mají jiní a jak jim prospět, až nám nějak nevychází čas pro sebe a jak prospět nám samotným. Rozhodně méně si pokládáme otázky směřující k sobě: Cítím se v tom dobře? Jak to vnímám Já? Když to udělám, jaký to má smysl pro mě? Cítím se teď unavený nebo ne? Obstojím sám před sebou? Jsem k sobě pravdivý?

Neříkáme NE v situacích, kde bychom NE říkat měli a pro sebe neříkáme ANO věcem, které by nás naplňovaly a přinesly do života více radosti.

Proč se to takto děje?

Ve skrytu duše totiž doufáme, že pozorností věnovanou jiným od nich získáme UZNÁNÍ, POCHVALU, PŘIJETÍ, LÁSKU. Jen to má jeden malý háček. Když se to najednou z okolí nedostává nebo je toho méně, rozsypeme se jak domečky z karet. Vzdálíme se od sebe a cítíme se méně v bezpečí. A najednou ani není energie poskládat se zpátky.

Kde se to vůbec bere?

Kořen problému není v situacích, které se nám dějí TEĎ. Sahá do našeho ranného dětství, kdy jsme se rozvíjeli tím, že jsme se učili od nejbližší pečující osoby. A pokud se nám něco nedostávalo, rozhodli jsme se začít to dělat tak, aby se nám to dostalo. Třeba již zmiňované uznání, pochvala, přijetí, láska..

Je toho mnoho a každý to máme jinak. Co je jisté, že to všechno tvoří pocit BEZPEČÍ. A pokud místo něj zela černá díra, snažili jsme se ji vyplnit prostě proto, aby nás to tolik nebolelo.

Proto jsme se rozhodli tak nějak odpojit od sebe a ADAPTOVAT se na naše okolí, abychom se cítili více bezpečně.

Je to jako bychom si pro pocit bezpečí nasadili teplý kožíšek, který ale patřil někomu JINÉMU. Například tomu, kdo nesměl udělat nikdy chybu nebo tomu, kdo všechny zachraňoval, tomu kdo nikdy nepřekážel, tomu koho není vidět, tomu kdo se vždy přizpůsobil okolí, tomu kdo byl vždycky usměvavý ..

A jak rosteme, najednou zapomeneme, že je horko a že si můžeme dovolit ten cizí kožíšek sundat. Kolikrát už si nevzpomeneme, jak se vůbec rozepíná a mnohdy ani to, že NENÍ NÁŠ.

Později v životě se divíme, že se dokola opakují nevyhovující situace, které nás vysilují. Pak začínáme přemýšlet kudy nám energie odchází a co máme změnit.

Jak na to?

Za vším spojí POCHOPENÍ, SOUCIT A TRPĚLIVOST SE SEBOU.

Učíme se odkládat cizí kožíšky, abychom viděli co je pod nimi, jací jsme, jaké ZDROJE a schopnosti jsme si tam ukryli a možná ani nechtěli vidět. A také že máme právo vnímat, právo mít potřebu a vlastní názor, právo rozhodnout se podle sebe, právo vůbec REAGOVAT.

Tím se postupně dostáváme z OBĚTI , která nádeničí na cizí zahrádce.

Více a více začínáme pozorovat a rozumět vlastní zahrádce. Učíme se vnímat, jaké to tam je, co tam voní a chutná, jakými barvami to hraje a co můžeme ladit a kultivovat, aby nám tam bylo krásně.

Protože tam nakonec najdeme VŠECHNO, po čem jsme prahli, co se nám kdysi nedostávalo. A jak se říká: Jaké si to uděláš, takové to máš. Je to naše ZODPOVĚDNOST, naše volba, naše tvorba života.

A cizí zahrádky? Místo vazalské povinnosti se mohou stát jen užitečnou inspirací.