Když chodí kovářova kobyla bosa

• 14.5.2026
• Jindřiška Chaloupková

Nikdy jsem si nenalhávala, že vše v životě zvládám. Ukažte mi někoho, kdo to tak má a pokud to někdo tvrdí, žije v iluzi. Vždycky říkám, že důležitější je podívat se na věci pravdivě a zodpovědně. Stejně tak si na supermana nehraji ani před klienty ( alespoň si to myslím 😊) Naopak, to že přiznám, že sama procházím zkušenostmi, které musím zpracovávat a hledat nové cesty, může být pro druhou stranu povzbuzující, inspirativní a lidské zároveň.

A také pravdivě přiznávám, že co u jiných jasně přečtu a okamžitě vnímám, u sebe snadno přehlédnu či podcením. A to je přesně ten moment, kdy se má kobyla začne ošívat a někdy mě i shodí ze sedla, neboť už nemůže snášet tu krkolomnou cestu bez podkovaných kopýtek.

A asi mi v tom dají za pravdu všichni v pomáhajících profesích, jejichž zrak je více zaměřen na ty druhé. Nechci se ani vymlouvat na to, jak jsem empatická či na to, že si z minulosti nesu mechanismy za každou cenu upřednostnit okolí před sebou.

V pomáhající profesi jsme vnímaví, naladění v každý moment na druhou stranu, ale doma, ve vlastních vztazích kolikrát jedeme přes svou kapacitu mnohem déle, než bychom to dovolili klientovi.

A proto, abychom mohli svou prací opravdu klientovi prospět a aby se nám zároveň dostalo smysluplného naplnění pro nás samotné, je naprosto nezbytné obracet pozornost do svých osobních sfér a neustále zdokonalovat všímavost k sobě, učit se nastavování hranic a uchování si svého prostoru.

A jak už to bývá, když si na to člověk dojde, život nelení a rychle mu nachystá spoustu lekcí v podobě „vykopnutí ze sedla“

Pro mě samotnou to jsou lekce, které mě učí tělo. Abych nepoužívala svou empatii jen k ladění na druhé, ale i pro ochranu svého vlastního systému.

Učím se s tělem komunikovat a vnímat proč takto reaguje. A když to nepochopím, ono řekne rázně svoje NE. Když je už něčeho moc z osobního života, přeteče to do fyzické úrovně a zastaví mě to. Jako by říkalo: Když mě neposlechneš ve vztazích, zastavím Tě v tempu.

A že těch zastavení za poslední roky bylo. Ono to chce odvahu hledat, s čím konkrétně to souvisí a když to začnete tušit, pak velmi bolí přiznat si to, pak následuje cesta akceptování a nakonec fáze hledání jak jinak to změnit.

A všichni kdo něco v životě mění, mi rozumí, že to chce kus odvahy, protože okolí se to nemusí líbit. Proč by taky mělo, když jsme to celé roky dělali tak, abychom se jim zavděčili, abychom se líbili, abychom jim vyšli vstříc.

Jenže zase tam stojím jen já – sama za sebe, která jsem to všechno dovolila a dobrovolně se oslabovala ve prospěch jiných. Ti druzí za to nenesou odpovědnost, jen nám zrcadlí, kam jsme to my sami dovedli.

Sama jsem si musela přiznat a možná tomu i uvěřit, jak hluboký a silný  je můj adaptační mechanismus. Až tak silný, že jsem sama věřila, že to čemu se přizpůsobuji je moje a v souladu se mnou.

Ale je tady moje tělo, které se na to už nemohlo dívat.

Takže mou učební lekcí je obyčejná otázka, kterou si denně pokládám: Je to, pro co se právě rozhoduješ, v souladu s tebou nebo se jen přizpůsobuješ?

Říkáte si, ale jak poznám že nejsem v souladu se sebou?

Nebojte, tělo vás nikdy nezklame a přispěchá se speciální učební pomůckou, kterou může být vnitřní tlak, bušení srdce, zadržení dechu či povrchový dech, zrychlení tepu, pocit že se vám chce na záchod ..a to je právě ten moment, kdy se tělo začíná přizpůsobovat.

Učím se v tento moment nedělat zásadní rozhodnutí, počkat, odložit je.

Protože MOHU, MÁM NA TO PRÁVO. Nemusím se všemu PŘIZPŮSOBIT, nemusím to VYDRŽET, mohu se zastavit dříve, než přijde bolest.

Já už vím, že je to zároveň moment, kdy přichází léčení těla. Také vím, že se v té fázi nacházím. Jen nevím jak dlouhá cesta mě čeká a kolikrát ještě budu vyhozená ze sedla. Ono to není podstatné.

Podstatnější je, že jsem konečně dala svou kobylu podkovat😊